KDYŽ BERANA STŘÍDALO ZNAMENÍ EPOCHY RYB  (Putování po žebříčku času)  

          Na východní Moravě (a bezprostředně také v těchto končinách) došlo v 1. století př. n. l. k dramaticky násilné zkáze osídlení púchovské kultury, jak o tom svědčí požárem zničená opevnění (např. Hrádku u Všeminy – hradiska s palisádou): poté značně zřídlo osídlení kraje, zvláště východně odsud. Za této kultury (2.-1. stol. př. n. l.), vyvinuté lidem doby halštatské z hor středního a severního Slovenska a keltizované v pozdní době laténské, bylo v našem prostoru nezvykle živo. vedle řady lokalit (např. Přílepy) patřila k jeho dominantám početná skupina výšinných hradisek, obklopujících od východu jako podkova Fryštáckou brázdu (v Hostýnských a hlavně Vizovických vrších). Jejich záhadná funkce vzbuzuje nemálo otazníků (např. s ohledem na vzdálený přístup ke zdrojům vody).

     Jenom na hlavním hřebeni Vizovických vrchů jde dosud minimálně o 5 – 6 odhalených hradisek (vrchol Krajčice 730 m … ). Na Klášťově se předpokládá jejich hlavní centrum. Dá se říci, že na své objevení a průzkum čeká ještě nejedno hradisko další. Svá tajemství skrývá např. Mladcovany a Zlíňany zvaný Zadní vrch, dřívějšími „aboriginy“ Fryštácka nazývaný Klást a opředený zkazkami. Už tehdy zde naši předchůdci vyráběli a používali pestrý sortiment železných nástrojů: sekery, kladiva, dláta, ovčácké nůžky, radlice, nože, kosy, kovářské kleště, kovové závlačky vozů nebo kvalitní krojidla pluhů …

     Když v následných staletích rané christianizace Evropy sem sporadicky pronikali první misionáři (a nejen z pozdější iroskotské nebo franské misie …), upozornili své další kolegy, že vedle běžných domorodců tu žijí také neznámé záhadné bytosti, zdánlivě lidského zevnějšku, avšak nejdůsledněji se vyhýbajících styku s lidmi. Měli naprosto odlišný kód vnímání světa a modu vivendi. Narážky na jejich existenci lze najít i ve středověkých pramenech.

     Tehdy náš kraj sužovávaly nájezdy krutých Sarmatů, Jazygů či Alanů íránského původu. Proto antický svět označoval Karpaty, k nimž náleží Fryštácká brázda, coby Sarmatské hory: Římané zamýšleli zřídit východně od nás provincii Sarmatia. Zvlášť silný vpád Jazygů, kdy vtrhli i do našich končin, vedli např. králové Banadaspus a Zantikos (někdy kolem 175 n. l.).

Na jih od Fryštácka se mezi Moravou a Váhem táhl až dolů k Dunaji obávaný les Luna, do něhož se Římané báli vkročit.

     V posádkách římských legií, střežících Podunají a vnikajících i sem, sloužili záměrně vojáci z národů úplně opačných konců multietnického impéria: Malé Asie, Numidie, Hispanie, Arábie, Egypta, Řecka, Kyrenaiky, Persie nebo Lusitanie … Galové a Germáni zase působili třeba v Africe nebo Levantě, voják od Temže na Eufratu …, od Nilu zase na Váhu (Vagus Fluvius). Z toho časem plynulo značné míšení mentalit, identit, kultů, spiritualit a zvyků.

     V římské říši došlo kolem počátku n. l. k významné změně: principát Gaia Octaviana Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), považovaný za „zlatý věk“, zahájil období římského císařství, nastolil dvě stě let „pax romana“ a zkonsolidoval „oikuménu“ návratem k obnovené myšlence absolutní legitimistické monarchie, neboť poměry republiky hrozily rozkladem všeho a trapným fiaskem.

     Proto byl označován za Sotera (spasitele), který (v intencích hesla: Caesar, nikoli šašek): obnovil řád, naději a smysl existence důstojného bytí před hrozbou kataklyzmatu a ekpyrósys. Tím, čím je svorník v klenbě, čím je otec v rodině či rodu zdravého patriarchátu, tím měl být pro národ a stát (jeho dům) absolutní vladař, dbalý přísného řádu, vzorové morálky, vedoucí výchovu lidu k pevným náročným ctnostem, osobně odříkavým charakterem. Toto exempla trahunt mělo vést společnost k chápání hlubokého smyslu hodnot a ctností, např. absolutní věrnosti, vděku, zdvořilosti, skromnosti, poctivosti, cudnosti … smyslu pro vlast, národ, etickou rodinu … hierarchii hodnot s primátem kvalit morálních, duchovních, kultu předků, primogenitury, askeze, úcty ke stáří a náročně průkazné mravní autority (jako např. později v konfuciánském samurajském tokugawském šógunátu v Japonsku). A nikoli kdejakého odpadu. Na pokusy měšťácké lúzy znesvětit a zesměšňovat tyto hodnoty odpovídal jeho režim odstrašujícími ukrutnými veřejnými tresty, mluví se dokonce o lesích osob ukřižovaných hlavou dolů!

     Jak dokládají např. sumerské texty: absolutní monarchie, garantující přísný spravedlivý řád etiky a kast duchovní hierarchie (bez planých a stupidních diskusí, debat a polemik), prosperovaly na této planetě minimálně 450 000 let nazpět a byly dosazeny jako osvědčeně optimální zřízení (s průkazně morálními pravidly i pro panovníky!) sestoupivšími bohy, kteří se periodicky vraceli na Zemi, aby tu uklidili, přičemž většina lidí planety „jaksi“ zmizela. Podobně dí i překládané texty a přibývající převratné nálezy: třeba staroindické, staroperské, staročínské, egyptské či starotibetské, staroamerické … hovoří o údobích desetitisíců a statisíců let, kdy bohové pravidelně bytovali v monarchiích mezi lidmi.

     V oblasti Evropy experti uvádějí, že z 800 generací během posledních 50 000 let žilo 650 pokolení v jeskyních za periodicky návratných dob ledových. Kupříkladu jeskyně Šipka u Štramberka je považována za pradomov jediné rodiny všech „Pramoravanů“, žijících po nezměrné věky v drsných podmínkách (než část jejich potomků začala být hůře či lépe klonována při genetických manipulacích Anunnaky).

     Skutečný obsah pojmu kultura (od latinského culturare …) značil „činiti někoho mravně-duchovně lepším“; z tohoto pohledu část toho, co je dnes označováno za kulturu, spíš představuje přímou antikulturu, deformující v masové míře (a zřejmě záměrně) lidskou bytost na snadno manipulovatelnou stádní atrapu!

     Stínem dočasného pozlátka římské říše zůstává fakt, že druhdy vegetací kypící zahradu kolem středomořského bazénu zdevastovala svou marnotratností v poušť a vyprahlou polopoušť vysáté bonity a zmenšené plochy biopůdy. Také tehdejší pseudoekonomika sypala obilí do moře, aby ho „kdosi“ nemusel zlevnit (a pak se draze prodávalo obilí dovezené ze zámoří …).

     Všude tam, kde hospodařily dávné civilizace městského principu, vznikala pustina! Protože část lidí chce „mít, užít a zkusit co nejvíc znovu a rychle“: celé lidstvo a tvorstvo musí brzy přijít o vše!

     Je zajímavé, že podle textů duchem vznešené elity dávných učeneckých a kněžských kruhů (hypsikracie, sofiokratů …), ať už tradic platónských, konfuciánských a jiných, byla tzv. demokracie považována za stadium bezmezného nepořádku; bezvládí, kdy vše zahltí přemnožená povahová lúza (tzv. ochlokracie) a upadlou moc si bezostyšně uzurpují zlovolné bezduché kamarily oligarchických zločinců a otrapů; kdy pěna oné morální spodiny hraje si na falešnou pseudoelitu a kdejaké hovádko cpe se i do trůnního sálu. Tím dle starověkých textů dochází k cyklickému údobí v rámci anakyklósis – k tzv. kálijuze (věku temnoty a zmaru), kdy jsou protržena stavidla ubohosti a ničemnosti, zatímco skutečná aristokracie ducha nejstarších královských rodů a duchovních řádů dávnověku přebývá v trvalé ilegalitě a inkognito (prý od 6. st. př. n. l.).

     Ani bohyně Ananké – Anagké (neodvratná nutnost) však nikdy nezaplaší bohyni naděje – Elpis!

                                                                                                                                                                                                  Slávek Zapletal

U KOŘENŮ LIDSKÉHO ČASU  (Závěr putování po žebříčku času)

              Známý český autor knížek s příběhy o pravěku naší země Eduard Štorch píše:
 „ Morava je krásná země a miluje slunce…“. Je to jistě výstižné vyznání. Také němečtí romantikové (Grillparzer, Eichendorf, Hardenberg …) říkávali: Mährenland – Märchenland (moravská země – pohádková země). Zdejší krajina však také za nepředstavitelně dlouhých úseků času prošla mnoha značnými změnami přírodního rázu, včetně glaciálů (dob ledových), interglaciálů (dob meziledových), pluviálů (dob dešťových) i pásem teplejších veleúdobí, dokonce tropických a subtropických intervalů a geologického formování. Kdysi nezkrocený, složitý tok řeky Moravy (Marus) byl v úvalech obklopen bezpočtem slepých ramen, meandrů, blat, slatí, mokřadů a bažin, zabředlých v mlhavě vlhkých, studených pralesech divočiny. To dalo, dle jedné z teorií, pojmenování této zemi (podobně například anglicky moors – močály, franc. marais, slov. mara …).

            Název Karpaty (i zdejší lesnaté vrchy útvarů Hostýnsko – vsetínské hornatiny coby podsoustavy Záp. Beskyd) je odvozován od severobalkánského kmene Karpů, zmiňovaných ještě ve 3. století; jinak od Karpokrata (Harpokratés, Hoor-pa-kraat), v pozdní antice dosti rozšířeného kultu boha vědoucího mlčení. Část znalců zasazuje prapůvodní ohnisko či výchoziště Pra-Moravanů do městského státu Mari v okruhu Mezopotánie. O původu Čechů říká jedna z dřívějších hypotéz, že se váže ke kmeni Zichů, Zechů (v pramenech Řeků odnoži Pra-Čerkesů, ve starověku v blízkosti Kavkazu, Kubáně), uváděných zde u nás jménem Zichu-Winidones ve franských a německých zdrojích. Jiní badatelé hovoří o původu v krajinách babylónských atd. Z pozoruhodných nalezišť pravěkých kultur, které z hanáckých rovin zasahovaly do Fryštácké brázdy (Žopsko, Rackovsko…), tu chci připomenout velkolepé pohřebiště únětické kultury (1700 př. n. l.) na Zahnašovsku, jež vyvolalo ohlas, a kde např. pohřbené kostry (všechny ženské hlavami k východu a mužské k západu) vykazují prvky svérazného světonázoru tehdejších mýtických představ.

            Někdy před 6 tisíci lety došlo ke grandióznímu výbuchu supernovy v souhvězdí Vela (Plachty), který záhadně stimuloval dění na „naší“ planetě. K podivné anomálii vážného zakolísání klimatu došlo v rámci tzv. oscilace allerödského interstadiálu (9800 – 8700 př. n. l.), s výrazným přechodným oteplením a ústupem rozsáhlého severního ledovce (víceméně kilometr silného, pokrývajícího značnou, hlavně sev. část Evropy) do Skandinávie. Po opětném ochlazení (8800 – 8000 př. n. l .) nastal trvalejší ústup ledovců a rozvoj mírného pásma u nás, což vedlo posléze také k přechodu paleolitu (starší doby kamenné) do mezolitu (střední doby kamenné) a neolitu (mladší doby kamenné) u nás. Přírodní klimatický ráz na Zemi ovlivňují od jejího počátku různé zásahy a  vlivy, např. cyklické výkyvy zemské osy (tvz. platónský tok – asi 26000 let). Po nepředstavitelně táhlé éry času náležela Evropa (a možná bude náležet) do zóny Sibiře! Myšlenka Evropy je vůbec z řady hledisek velice naivní dočasná fikce, na níž při kritičtější informovanosti nezůstává „kámen na kameni“.

            Celý vesmír je obrovský složitý orloj, o jehož periodických etapách vlivů a dopadů na naši planetu má lidstvo pořád jen skromné ponětí! Stáří nejaktuálnějších nálezů (objevy v JAR), předchůdců v rámci vývoje člověka (antropogeneze) se odhaduje na 7 až 9 miliónů let. V době paleolitu (gravettienu…) se naše země staly průchozím koridorem (světového významu!) lovců mamutů, nosorožců, losů, sobů, turů, jelenů, daňků, medvědů i lvů ( např. nám nejbližší, nedávno odhalené pozůstatky lovených mamutů na Malenovicku; leccos možná skrývají také sprašové vrstvy na západě Fryštácké brázdy). Světového věhlasu dosáhlo vícero našich nalezišť: třeba Předmostí u Přerova v úžině Moravské brány. Žel, v 2. polovině 19. století byly nenahraditelně zničeny tisíce vozů naložených mamutími kostmi (i zdobenými apod.); mohutný vápencový val nálezů pozoruhodné úrovně byl zpustošen zájmy vápenky, cukrovaru a výroby hnojiv.

            Vynikající zásluhy v oblasti prehistorického bádání a záchrany hmotných pramenů má vědec světového formátu prof. dr. Karel Absolon, spoluzakladatel pavilonu Anthropos v Brně (syn fryštáckého lékaře MUDr Vilibalda Absolona a vnuk badatele MUDr. Jindřicha Wankla). Od paleolitu až do neolitu převládal ve společnosti matriarchát s primátem kultu Bohyně Matky Země, jejíž uctívanou životodárnou všeplodivost personifikovaly figurky, tvořící svým výskytem určitý rámec „říše venuší“, mající u nás důležité epicentrum. Z jejich galerie připomínám Venuši věstonickou, willendorfskou (rakouské pohraničí kdysi moravského území), z Moravan nad Váhem a Pavlova (obě z mamutoviny), torzo landecké z Ostravy (z hematitu) a nám blízké torzo spytihněvské venuše (z pískovce). Niterně důvěrný vztah k zemi – půdě, krajině jako Matce a Zemi jako dárkyni života, vedl také k pochovávání ve skrčené – embryonální poloze, neboť skon považovali za spánkový předěl věčného bytí každé bytosti a veškerá neštěstí za sugestivní iluzi, kořenící a přestávku tvořící v nekončící hostině věčného života.

            Už v pradávném lidstvu, dlouho př. n. l., existovaly stovky úžasných osobností, myslitelů či úctyhodných povah. Tito jedinci, doložení historicky i v mýtech se zpravidla stali apolitickými univerzálními disidenty „své“ doby, ekosofickými poustevníky, kteří se ve svých srdcích nikdy nesmířili s nespravedlností, nečestností, zoufalstvím, bezútěšností a krutostí světa, aniž by tím maskovali nějaké průhledně trapné mocensko – majetkové nároky nebo byli placeni nějakými klikami a velmocemi. Z plejády známých osob ducha, jež za své postoje a ideály   nesly minimálně cejch urážek, nepochopení a břemeno osamělosti, uvádím aspoň několik: Lao – c´, Zarathuštra, Buddha, Diogenes, Pythagoras, Vjása, Konfucius, Kršna, Orfeus, Noe… Z těch, co dosáhli vysoké etiky (k níž euroamerická mentalita, bloudící víc a víc mimo, už nestihne dospět), je třeba vyzvednout odkaz 24. Tírthankary (Přebroditele) – Vardhamány Mahávíry, řečeného Džina (Vítěz). Ten spásu nepojímal jen v sobecky lidské verzi, nýbrž přinesl ideál člověka, odříkavě se obětujícího a bděle šetrného v neokázalé službě všestranného soucitu k nevinně přirozeným životům všech vnímatelných i nevnímatelných typů; zkoušejícího sebe sama, kam v tomto nejdál dosáhne. Za bližního nebyl považován jen člověk (ten často jako zrůda zla ne), nýbrž každý tvoreček od brouka po savce, trsu trávy po strom. Principy Ahinsá (absolutního nezabíjení, neubližování … nezkracování a nepoškozování, neohrožování životů všech tvorů, forem života a přirozeného bytí) byly poté vyhlášeny za státní zákony např. indickým císařem Ašókou, který zakázal lovit, trápit (i duševně), zneužívat, ponižovat, zanedbávat (nevěnováním dostatku času a péče), plašit, stresovat, namáhat, prodávat, stěhovat zvířata (brát jim i domov, blízké) a podobně. Záchrana sebemenšího tvora se považovala za nezměrně víc, než pusté kolovrátky divadýlek, rituálů, okázalého almužnictví a otupělého omílání frází.Srdce těchto mahásattvů, mahátmů se stala chrámy nekonečného soucitu, stesku a slitovného, lítostiplného smutku. Platilo: nemůžeš-li pomoci, aspoň neubližuj a neubírej jiným prostředí a zdrojů přirozeného života. Tehdy uctívali člověka, který skrytě soutěží sám se sebou v minimalizaci osobních majetkových, materiálních přání, nároků, potřeb a závislostí za současné maximalizace duchovního růstu. Byl to tedy pravý opak dnešního prototypu, protěžovaného komerčně-reklamními masmédii a tomu posluhujícími institucemi.

            Od paleolitu až do současnosti se u všech přírodních nebo civilizovaných etnik, národů a kmenů vyskytovala víra v posmrtnou existenci na onom světě, jako odklad vyřešení zjevných absurdit, nespravedlností a frustrací života. Někteří považovali zdejší svět za určitou oblast podsvětí, pekla či očistce…(Není divu!). U nemála postav udržovala paměť četných pokolení jejich zrození z Panny (parthenogenezi). Dle tradic byl takto narozen např. Attis, Ježíš, Quirinus, Kršna, Dionýsos, Buddha, Zarathuštra, Adonis, Indra, Mithra, Džajna…;příkladem zmrtvýchvstání jsou za mnohé: Osiris, Héraklés, Tammuz, Odin, Orfeus, Dummuzi, Adonis, Persefoné…; z vícero případů immortality je to Utanapišti, Henoch či Eliáš. Krok za krokem by se dalo podobně pokračovat dál.

            Vedle desítek různých posvátných textů starověku se dotýká archaických časů i bible. Lze dodat, že se zachovalo asi 30 jejich (často dosti odlišných) verzí a znění: od písků Číny, Turkestánu, Iráku přes Kavkaz, Sýrii, Etiopii, Egypt … až po Utah. Dodnes jsou nalézány jejich nové i jiné části.

            Někdy v 7. století př. n. l. začaly být užívány mince, poprvé prý v Lýdii, říši Lýdů v Malé Asii. Dodnes se podařilo učinit peníze společným jmenovatelem a kritériem všeho v lidské společnosti, nyní téměř i celého života jedince. Všechno se stalo zbožím, předmětem věcí, číslem … součástkou bezútěšně rozjeté mašinérie. Člověk se stal zajatcem spousty svých vynálezů, výmyslů a mánií, tedy model, bez nichž je mu prakticky znemožněno důstojně prožívat svátost krátkých okamžiků rychle pomíjivého vzácného daru – času života. Kdo se dnes zastaví, aby vnímal život a neotročil stále víc jeho devalvované podobě? Výskyt živé přírody na planetě Zemi je nesrovnatelně starší než pobyt rodu Homo. Doufám, že lidstvo nebude tím, kdo jej zničí, navzdory varovným apelům špičkových expertů, podle nichž má nejpozději do tisíce let vzniknout na Zemi klima jako na Venuši (bez známky života!), uměle způsobené počínáním současného modelu civilizace: primárně vinou maximálně zaslepené exploze motorizační, technizační, konzumně – komerční, urbanizační, militarizační, populační … čili devastační. Již nejméně do 50 až 100 let má nastat pro lidstvo existenční peklo. Futurologové se obávají syndromu insektivizace humanity (změny lidí na pouhý sveřepě fungující  roj hmyzu, těkajícího v pustě surovém primitivismu).

            Všichni směřujeme k neznámému osudu. Předvěká pokolení doufala, že po každém Gotterdammerungu přijde opět jednou čas Götteraufklärungu (úsvit bohů) dobrých sil života.

            Ve svém vyznání – na pozadí pouti generací po žebříčku času – jsem vycházel ze studia rozsáhlé literatury, vzešlé z badatelské dílny české i světové provenience i z vlastních úvah.            

            Pokusil jsem se dát těmto pohledům poněkud jiný rozměr, než bývá obvyklé. Kdo vytrval a pochopil ví, že mi šlo spíš o poselství … A prosbu, abychom konečně zmoudřeli a neubližovali … Proto Vám chci závěrem tohoto skrovného cyklu obrazů z osudů naší pozemské krajiny upřímně poděkovat za vzkazy povzbuzení a spříznění duší. Snad tento pozdrav (třeba výkřik) z hlubin minulosti aspoň trošku přispěje k sebezpytování a světélkům naděje i pro časy příští.

            Nechť všechny příbytky lidské, doupátka božích tvorečků i zdroje přírodní vůkol obdařeny jsou požehnáním, soucitem i dobrotou našich srdcí!

                                                                                                                                                                            SLÁVEK ZAPLETAL