|
 |
 
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||
Valašské setkání Fryšták 2009
Filipína Urbanová oslavila sté jubileum V domě pokojného stáří Naděje na sídlišti Jižní Svahy ve Zlíně oslavila v pátek 13. února 100 let bývalá učitelka z Fryštáku paní Filipína Urbanová. Gratulovat jí přišli kromě blízkých a rodiny také představitelé kraje, zlínské a fryštácké radnice, bývalí kolegové a žáci, Fryštácká Javořina, ředitel ZŠ ve Fryštáku. Oslavenkyně vychovala dvě dcery Dagmar a Olgu, má tři vnuky a dva pravnuky. Přes 30 let učila na základní škole ve Fryštáku. Její recept na dlouhověkost je pohyb, pracovitost a skromnost.Stoletá Fryštačanka se stále živě zajímá o dění kolem sebe a na oslavě hýřila optimismem. Článek o naší jubilantce a fotografie naleznete také v březnovém čísle Fryštáckých listů.
Vlastivědné zajímavosti Lukovského podhradí - Kalendárium 2007Hlavním jubileem regionu je 80. výročí příchodu salesiánů do Fryštáku a do Československa. Právě na svatého Václava – ve středu 28. října 1927 dorazilo po náročném cestování z Itálie 17 chlapců a 3 dospělí do našeho městečka, které se stalo jejich novým domovem. P. Oldřich Med, SDB, v životopise Otce Ignáce Stuchlého, nazvaném ČESKÝ DON BOSKO, tyto okamžiky připomíná slovy: „Jako velká voda se brzy ráno přivalila od Zlína do Fryštáku výprava salesiánských chlapců. Don Stuchlý byl den předtím u pana arcibiskupa v Olomouci a pak jim jel do Zlína naproti. Nehrála muzika a vůbec se nekonala žádná vnější paráda. Don Stuchlý nechtěl. Jen se slušelo, aby se začalo v kostele. Chlapci šli do farního kostela na „hrubou“ mši svatou a shromáždilo se tam i plno Fryštačanů. Mši svatou sloužil inspektor jugoslávské inspektorie Don Stanislav Plywaczyk – Polák, kázání měl zasloužilý Dr. Štancl. Don Stuchlý seděl obyčejně ve zpovědnici. Po bohoslužbách se šlo do ústavu na oběd. Připravil jej Don Šiška. Byl samozřejmě improvizovaný, jen tak, aby se neřeklo. Potom se začaly rozbalovat osobní kufry a každý sihledal místo na první přespání. Většina hochů spala na slámě, rozprostřené na zemi. V dalších dnech se pokračovalo v kramování a zařizování domu pro školní rok. Tak začalo salesiánské dílo v českých zemích…“ Na zdánlivě skrovných základech vyrostl mohutný strom, jenž svými plody obohacuje tisíce duší nejen v této krásné zemi.Z dalších zajímavostí připomínám: 1107 - dokládá děkan a farář fryštácký Jan Mikuláš Drábek, autor známé knihy o našem městečku a farách, které k Fryštáku přináležely (1915), úctu k zázračné sošce Panny Marie Štípské, jež od dávné minulosti přispívala k vyléčení z vážných nemocí i úrazů 1197 - zvolen šlechtou za českého panovníka (knížete) Vladislav Jindřich, moravský markrabě, za něhož proběhla první vlna kolonizace a konstituování panství (z původních hradských obvodů, Fryštácko-Lukovsko dříve patřily pod hradský obvod přerovský). V těchto dobách hledejme i počátky hradu Lukova, a obnovu zdejší sekundární kupecké stezky mezi Pomoravím a Povážím, na níž se začalo postupně rozvíjet emporium – tržní osada zvaná později Fryšták 1247 - přijat kapitulou za biskupa olomouckého slovutný Bruno ze Schauenburka (jmenován již r. 1245), vynikající evropský diplomat, učenec, kancléř krále zlatého a železného - Přemysla II. Otakara. Biskup Bruno se po zhoubném tatarském a kumánském nájezdu ve 13. století zasloužil o rekolonizaci a další fázi kolonizace rozsáhlých území severní a východní Moravy (mnohde divočinu připomínajících) 1267 - se narodil pan Oldřich z Hradce (+ 1312), jedna z nejvýraznějších osobností své doby v českých zemích. Patřil k nejbohatším velmožům (páni z Hradce měli ve znaku zlatou pětilistou růži v modrém poli). V polovině 90. let 13. století se stal „doživotním“ gubernátorem a possessorem (správcem) kraje, spravovaného z hradu Lukova. Vykonával tu veřejnou pravomoc i vůči svobodným zemanům (a řadu dalších funkcí). Jeho chotí (a matkou Oldřicha III., narozeného 1299) byla Mechtilde von Schaumburg). Pan Oldřich II. i jeho matka Marie hraběnka z Hardeggu pořádali na svých hradech i državách okázalé rytířské turnaje, hostili tu známé minnesengry (hudebníky, pěvce, např. Friedricha, který přepracoval Alexandreidu od Ulricha von Etzenbach, nebo slavného Ulricha von Lichtenstein). Tito opěvovali panegyrikami i Oldřicha z Hradce (Ulricha von Neuhaus), jehož sídla se stala skvostnými centry rytířské kultury a mystických idejí rytířských řádů. Roku 1304 osvědčil Oldřich svou věrnost králi Václavu II. (jinak rovněž velkému pěstiteli rytířské dvorské kultury – kurtoazie), když se se všemi Vítkovci postavil za českého krále v boji s Albrechtem Habsburským 1397 - vzpomínána je písemně Dolní Ves – Villa inferior (Ves Freystatska) 1387 - Zdeněk ze Šternberka, majitel lukovského panství, zapsal na Fryštáku své snaše Elišce, manželce Zdeňkova syna Alberta, věnem 60 kop v 600 kopách grošů 1387 - byl Ješek ze Šternberka (jeden ze tří synů Matouše – Zdislaviče ze Šternberka) olomouckým (předtím brněnským komorníkem) 1437 - převedeno na městečko Fryšták 40 kop grošů, dlužených Jiřím ze Šternberka a Annou Hřivnáčovou z Labutě 1437 - psala osobní list na hrad Lukov Alžběta Lucemburská – Uherská, dcera císaře Zikmunda a krásné Barbory Celské, vnučka Karla IV. ! , prý i Alžběta byla podobně jako její matka vyhlášenou krasavicí své doby. Její list svědčí o tom, že naše končiny, kde jen zdánlivě vlci, medvědi a lišky dávali dobrou noc, měly svou nezanedbatelnou roli na šachovnici evropského dění… 1537 – olomoucký biskup Stanislav Turzo (jinak velký podporovatel rybníkářství na Moravě) potvrdil výpis artikulí, které na žádost Fryštačanům poskytli cechmistři a mistři řemesla řeznického v Kroměříži. K tomuto období váže se kniha cechovní na zapisování mistrů, učedníků atd.
Připravil SLÁVEK ZAPLETAL
Kalendárium jubilejního roku 2006 1356 – první doložená písemná zmínka o existenci Fryštáku (FREYSTAT), spjatá s notářem Mikulášem Luce (650 let)1866 – válka prusko-rakouská (Vilibald Absolon díky úspěšné péči o vysokého pruského důstojníka zachránil naše městečko před drancováním) (140 let) 1901 – založení TJ Sokol ve Fryštáku, v čele J. Mikl a J. Krumpholc (105 let) 1921 – ustavení fryštácké organizace Červeného kříže, průkopníkem J. Mikl (85. výročí) 1936 – legendární muzikant a kapelník Karel Matula založil ve Fryštáku jazzový orchestr (70 let) 1946 – první volby po 2. svět. válce (v českých zemích zvítězili komunisté, ve Fryštáku: 1. ČSD, 2. ČSL, 3. nár. socialisté, 4. KSČ - pouze v Horní Vsi vyhrála KSČ, v Lukovečku, v Dolní Vsi a ve Vítové získala nejvíc hlasů strana lidová) 1956 – oslav 600. výročí Fryštáku v sokolovně se zúčastnili také slavní rodáci Břetislav Bakala a Jaroslav Kvapil (B. Bakala tu osobně dirigoval filharmonii) 1976
– jako součást města Fryštáku integrován Lukoveček (v roce 2001 došlo k opětnému
osamostatnění obce). Z
fryštáckých osobností, jejichž jubilea si připomeneme, uvádím: akad.
Malíře Jana Pažouta (1871 – 1909),
etnografa a spisovatele PhDr. Karla Pekárka (1911 – 1966),
kněze a spisovatele Jana Mikuláše Drábka (1857 – 1926),
tělovýchovnou a vlastivědnou pracovnici Emílii Klusalovou (1891 – 1952),
spisovatele a publicistu PhDr. Zdeňka Konečného (1923 – 1986). (Blíže viz publikaci Č. Zapletala Literární místopis Fryštáku, Zlín 1991 Noví
čestní občané města Dne 14. prosince 2005 roku jmenovalo ZMF na základě návrhu kronikáře dr. Č. Zapletala nové čestné občany města Fryštáku in memoriam: stali se jimi aktivní účastníci protifašistického odboje ve 2. světové válce – bývalí příslušníci 311. čs. bombardovací peruti RAF ve Velké Británii – letci a bývalí občané Vítové plukovníci Vojtěch Bubílek (1903 – 1993) a Olřich Doležal (1912 – 1983). Jako účastníci západního odboje byli po převratu r. 1948 diskriminováni a roku 1991 plně rehabilitováni. Obdrželi čestné uznání v bojích za svobodu své rodné vlasti. Počasí 2004 Fryštácko
Fryštácká radnice po 100 letech září opět historickou novotou Velmi stručně historie: první kamenná radnice byla ve Fryštáku postavena v roce 1680. Časem se stal starý ratúz nepohodlným a malým. 11.března 1900 poplatníci obce Fryštácké rozhodli, aby byla stará radnice zbourána a postavena nová, podle návrhu ing. Vladimíra Fischera, fryštáckého rodáka. Ratúz byl těsně před zbouráním zobrazen na jednom z posledních pláten akademickým malířem Janem Pažoutem. Nejvzácnější budova - majetek Fryštáku - byla odevzdána občanům města dne 13.ledna 1901 - celá zářící leskem novoty a krásou kamene. Po dlouhých sto letech provozu budova po všech stránkách zastarala. Proto se Městské zastupitelstvo rozhodovalo již před osmi lety k provedení její rekonstrukce, která však mohla být provedena až po provedení převážné části kanalizace, hlavní vodovodní sítě a plynofikace. Rozhodnutí padlo až v březnu 2000 kdy ZMF rozhodlo o její celkové rekonstrukci. Původní návrh na opravu po etapách byl změněn na jednorázovou a s vnější fasádou. Cílem byla generální oprava všech stavebních konstrukcí, inženýrských sítí, vnější hydroizolace celého objektu a zlepšení dispozičního řešení budovy podle nynějších požadavků. Celkovou rekonstrukcí se co nejvíce přiblížit vzhledu budovy radnice z roku 1900, kdy tato neorenesanční stavba vznikla. Projekt rekonstrukce fryštácké radnice zpracoval ateliér ADDO Zlín, architekt Jaroslav Habarta, který navrhl celkovou stavebně technickou rekonstrukci objektu, nové, provozně dispoziční řešení a interiér. Z obchodu (původního vchodu) vzniklo nové reprezentační zádveří, foyer před obřadní síní, dále schodiště a sociální zařízení. V celé budově byly navrženy nové interiéry, stylově odpovídající celkovému charakteru stavby. Provedení tohoto náročného úkolu bylo svěřeno stavební firmě RAPOS Holešov. Ta jej v rekordně krátké době čtyř měsíců realizovala. Celkové náklady na rekonstrukci činily 9,5 milionů Kč. O tom, že se stanovený cíl podařilo splnit, se mohou občané přesvědčit nejen na doložených fotografiích, ale i přímou návštěvou „RATUZA“ samotného. RATÚZ, jak se dříve radnici říkávalo, pocházel asi z roku 1680. Byl jednopatrový,měl úzké průčelí a do náměstí sahající podloubí o třech obloucích.Střecha byla před požárem šindelová, valašská, s věžičkou pro zvonek. Pro velkou hloubku budovy byly jak síně, tak i schody a uprostřed se nacházející místnosti tmavé, mnohé z nich bez denního osvětlení. V té době vedly po obou stranách ratúza úzké uličky do Zádvoří /Dr.Absolona/ a také síň byla průchozí.Použitelných místností ratúz mnoho neměl.V přízemí vpravo byla v posledních letech obchodní místnost.Před rokem1848 se zde cejchovaly míry a váhy, vlevo byla obecní kancelář se dvěma okny, vzadu byl na pravé straně byt o jednom pokoji a kuchyňce bez okna, na protější straně podobný byt pro policajta, s malou komůrkou bez okna, která sloužila jako obecní arest. Do prvního patra vedly z prostorné síně úplně tmavé schody, postrach dětí, protože uprostřed nich stál po roce 1848 v koutě jako strašidlo "Andrýsek".Nahoře byl byt obecního písaře a prostorná zasedací síň s přilehlou tmavou komůrkou, v níž byl v truhlicích uložen obecní archiv.V zadní části prvního patra byly dva byty,podobné jako v přízemí.Uprostřed byly samé tmavé komory.Ratúz jako úřad byl ve veliké vážnosti. "Neb trestán byl ten, kdo by se opovážil zneuctít úřad tím, že by přišel buď v papučích nebo kožichu.Ve fryštáckém kroji musel přijít!" Fryštackou radnici - ratúz- zasáhly tři požáry.Ten první již v
roce 1680,druhý dne 22.10.1722 a třetí, pro Fryšták a Fryštačany
nejzhoubnější, 29.9.1841. Z archivních spisů VII.B-1-14 vyplývá, že..."fryštácký rodák Antonín Fischer již dne 25.2.1875 měl vypracovaný rozpočet na vystavení nového radničního domu ve Fryštáku, vyžadující celkového nákladu 8.933 zl. 40kr. .Tento byl později připojen k plánům týkajícím se nynější nové radnice schváleným ku provedení rozhodnutím okresního hejtmanství v Holešově ze dne 7.4.1900....." V protokolu ze dne 11.3.1900 čteme, že "na tento den byli svoláni
všichni poplatnici obce Fryštácké a bylo jim sděleno, že pan Ing. Vladimír
Fischer z Holešova fryštácký rodák, vypracoval nákresy, rozpočet na novou
radnici."...jim nákres a rozpočet , panem stavitelem Fischerem, jasně a
podrobně vysvětlen, načež shromážděné poplatnictvo usneslo: Následují podpisy poplatníků obce Fryštacké. Potřebný obnos pro stavbu byl opatřen u zem. banky markrabství moravského v Brně částkami 50.000 K a 25.000 K dle úpisu 269 a 388. Komisionální jednání o povolení užívání nové radnice na parcelách č.124 a 123 bylo provedeno 12.12.1900 a odevzdání budovy do provozu 7.1.1901. Nejvzácnější budova a majetek Fryštáku odevzdána novým snahám, ideám a nové práci. Byla odevzdána zářící leskem novoty a krásou kamene. I kámen má svou duši, radosti, žal se začasté v kámen proměňuje a zde se ukázala i jeho věrnost. S nezměněnou vnější podobou a s minimálními vnitřními úpravami slouží tato staletá budova dodnes. Zpracoval: R.Knedla, použité prameny: L.Jadrníček :Městečko Fryšták a archivní materiály Zastupitelstvo města v r. 1999 rozhodlo, že bude provedena generální rekonstrukce radnice. Provozně dispoziční řešení Základní provozně -dispoziční schéma radnice zůstává zachováno.V
dispozici jednotlivých podlaží jsou prováděny pouze dílčí zásahy,které
mají za cíl zlepšit a zkvalitnit využití jednotlivých prostorů
budovy.Nejvýznamnější úpravy jsou provedeny v I.NP /nadzemním podlaží /
Stávající vstup do radnice je dnes nevyhovující.Je navrženo funkční řešení.
Z prostoru současného obchůdku je vytvořeno nové vstupní zádveří , které
bude tvořit reprezentativní vstupní prostor do radnice.Zádveří bude
navazovat na centrální schodiště , které bude rekonstruováno.Prostory
sousední chodby, haly a spojujícího schodiště budou přestavěny na
prostornější foyer před obřadní místností.Část tohoto rekonstruovaného
prostoru je využívána jako WC a šatna.Obřadní bude sloužit nejen pro obřady,
ale i pro zasedání městského zastupitelstva či jiných společenských
organizací.Bude doplněna o malý sklad nábytku, který vznikne z části
prostoru "obchůdku". V I. PP budou rekonstruovány stávající WC tak, aby byly využívány
pouze pro kulturní zařízení /kinosál/, situované ve dvorním traktu
radnice.Součástí rekonstrukce bude i sanace vlhkých obvodových a vnitřních
stěn a podlah.Podstatnou součástí navrhovaného řešení je odvedení dešťových
vod ze střechy nad čelní fasádou do dešťové kanalizace.Tato projde průjezdem
a napojí se na stávající kanalizaci.Současně bude podél přední a zadní
fasády a v průjezdu podél stěny ohraničující suterén objektu uložena
drenáž.Tato bude napojena na dešťovou kanalizaci, obsypána štěrkopískem
a chráněna geotextilií.Chodník z betonové a zámkové dlažby před přední
fasádou bude předlážděn tak ,aby byl vyspádován od objektu radnice ke
komunikaci.Ve dvoře radnice bude proveden betonový monolitický okapový chodník
se spádem od objektu. Celková obnova a rekonstrukce interiérů radnice se dotkne všech prostorů
I. a II. NP /nadzemního podlaží/ ŘEŠENÍ FASÁD Hlavní fasáda radnice je obrácena do prostoru náměstí , řešená v
neorenesančním stylu.Druhá dvorní fasáda není výtvarně členěná, je řešena
strohým způsobem. Stanislav Bardoděj - Příležitost světla 19. září by se dožil jeden pozapomenutý (přesto však pozoruhodný) muž, Stanislav Bardoděj, sta let. Pohlédneme-li na jeho život brýlemi zabarvenými viděním masové společnosti, musíme prohlásit: nebyl normální. Pokud jsme ovšem těmi, kteří se upřímně snaží s otevřenýma očima nacházet vlastní cestu k Cíli, můžeme obdivovat vytrvalost, s níž se prodíral neprostupnými houštinami, bezprostředně jej obklopujícími. Děkuji všem, díky nimž se mohla uskutečnit po dvaceti letech opět rozsáhlejší výstava jeho díla (v roce 1982 Stanislavovu tvorbu představil v budově tehdejšího JZD pan Josef Končák). Nádherná obec Lukoveček na svého rodáka nezapomněla, po několik dní touto výstavou žila, a také mnohým prostřednictvím svých občanů přispěla, ať už fyzickými exponáty, tajuplným místem, tak i řetězcem rukou a srdcí, který bránil tomu, abychom upadli... za o.s. Z kola ven Jan Krčma Stanislav Bardoděj Malíř-samouk a umělecký zahradnický výtvarník Stanislav Bardoděj - v Lukovečku všeobecně zvaný "Slávek Bardodějů" - se narodil dne 1.9.1902 v Lukovečku na čp.8, jako poslední z 9 dětí rolníka Jana Bardoděje (1847-1909) na čp.8 a jeho manželky Marie, roz.Šebíkové (1864-1946) z Lukovečka čp.21. Po svém otci zdědil Stanislav své nadání, ale také dobrodružné, cestovatelské sklony, (kterými byl Jan v Lukovečku proslulý). Vyprávělo se, že již jako malý chlapec si zhotovil z latěk a plachty jakási křídla, připevnil si je na záda, vylezl na dřevěný nádvorní záchod a s výkřikem "maminko, já letím do Ameriky" zamával křídly a skočil. Dopadl však jen na hnojiště vedle záchodu. Ve škole prý býval hodně těkavý, nepozorný - myšlenkami stále v dalekém světě - a když ho za to jednou učitel Štorch přehnul přes koleno a řezal po zadku rákoskou, bolestí skučící Slávek se mu prý zuby zakousl do masitého zadku a učitel prý ho s velkým výkřikem ihned pustil. Brzy po I.svět.válce Slávek utekl z domu a dostal se "vandrem" až do Francie. Tam byl ovšem bez dokladů pro potulku zadržen a policejně poslán"šupem" zpět do Československa. Není známo, kde se po vychození školy vyučil zahradníkem (nebo jestli se vůbec vyučil), ale brzy počal lidi udivovat svými uměleckými výtvory z oboru zahradnictví, jako byly nádherné velké věnce, nebo vysoké a baňaté, ve spodu štíhlé vázy s uchy, vyrobené z mechu a květinami uvnitř, postavené na hrobech - a různé jiné výtvory. (Po II.svět.válce - po smrti své matky v r.1946 - navštěvoval podle nezaručené zprávy určitou dobu zahradnicko-aranžérskou školu v Bratislavě) Trvalé bydliště měl v rodném domě u bratra Jana, opatroval svou starou matku, žil hlavně z otcovského podílu a přivydělával si svým uměním. Ze skrovných prostředků si totiž nakoupil plátna, štětce a olejové barvy a počal malovat zdařilé obrazy. Zpočátku to byly lesní scenérie, nebo zátiší s květinami, později též staré chalupy v Lukovečku, a to jak v letní, tak i zimní době. Namaloval též velmi zdařilý portrét své matky - není však bohužel známo, kam se tento obraz ztratil. Obrazy často maloval na objednávku a poněvadž lidé moc peněz neměli, prodával je hluboko pod cenou (jakou ve skutečnosti měly), aby měl něco na obživu. Někdy počátkem padesátých let už to doma nemohl vydržet, protože ho pořád "tlačily toulavé boty". Odjel k sestře Petronile, provdané ve Vídni, ale dlouho se u ní nezdržel. Ilegálně přešel v noci Alpy a dostal se do Itálie, v jejíž severní části se potuloval, než byl zatčen a uvězněn. Vyprávěl, že se měl výborně ve vězení v Benátkách a pochvaloval si, jak se v Itálii snadno obživil ovocem. Z Benátek ho odeslali zpět do Vídně, k sestře. Chvíli u ní zase pobyl, ale nějak se s ní nepohodl, takže ho pobyt ve Vídni brzy omrzel. Pak se mu poštěstilo - a to zrovna podle jeho gusta. S pomocí jakýchsi vídeňských Čechů se dostal do Švédska, kde byl jako zahradník doporučen jednomu hraběti. Vyprávěl, že hrabě byl s ním velmi spokojen a že se tam měl znamenitě. Také si tam pobyl dosti dlouho - avšak nakonec se stal obětí lidské mstivosti. Hrabě zaměstnával i služebnou, (prý českého původu) a ta si počala na Slávka "brousit zuby" a hleděla si ho ulovit jako manžela. Slávek si však přísně zachovával svůj staromládenecký stav a tak zhrzená služtička jej ze msty udala hraběti i úřadům, že prý je Slávek českým komunistickým špionem. Ten byl ihned na to bez vyšetřování vypovězen ze Švédska do Rakouska, ale i odtamtud byl rovněž brzy vypovězen. Podařilo se mu nějak na Štědrý den přejít Československé hranice a druhého dne se přihlásil českým úřadům. Komunistická bezpečnost ihned neomylně poznala, že má před sebou protřelého špiona západních imperialistů. Byl zatčen, dlouho vězněn a v nelidských poměrech tvrdě vyslýchán. To mělo velmi neblahý vliv na jeho duševní zdraví. Když byl konečně propuštěn, pro nedostatek jakýchkoli důkazů, vrátil se do obce jako člověk trpící stihomamem. Obával se v obci bydlet, že by jej mohli znovu chytit a týrat - zdržoval se vesměs v lese, spával v krmelcích pro zvěř a žil jen z milodarů občanů. Později, až se lidem podařilo jej přesvědčit, že už se nemusí strachovat a když národní výbor mu vyřídil nový občanský průkaz, počal se sem tam objevovat na veřejnosti. V důsledku všech stresů však stále více počal propadávat náboženskému mysticismu. Jakmile se dozvěděl, že ve slovenské Turzovce se údajně zjevila Panna Maria, na určitou dobu se tam přestěhoval, zdržoval se v místě zjevení a maloval obrazy s náboženskou tématikou. Po návratu do Lukovečka vyprávěl s nevyvratitelnou tvrdošíjností, že i jemu se tam zjevila Panna Maria a že spolu hovořili. Jelikož už neměl možností v Lukovečku bydlet a uživit se tu, odejel do Prahy, kde mu zprvu někdo poskytl obydlí. Živil se tam malováním obrazů, ale ty prý už zdaleka nedosahovaly té kvality, jako jeho díla dřívější. Ve stáří - patrně v důsledku věhlasných událostí v Turzovce, spojených i s jeho jménem - nalezl útulek v pražském klášteře (prozatím neidentifikovaném), kde jako laický mnich prováděl zahradnické práce. V klášteře také dne 24.3.1978 zemřel a byl údajně pohřben v mnišském hábitu. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. (Představený kláštera poslal příbuzným zemřelého úmrtní oznámení s fotografíí.) Konečně, jen jako zajímavost, lze uvést, že Stanislav Bardoděj byl (tak jako ostatní Bardodějové v okolí Fryštáku) vzdáleným potomkem šlechtického rodu polského původu - rytířů Bartodějských z Bartoděj. Úpadek jedné větve tohoto rodu nastal po bitvě na Bílé Hoře, když byl v r.1623 zkonfiskován veškerý majetek panu Václavu Bartodějskému z Bartoděj a na Luhačovicích, Slavičíně a jiných obcích, pro účast na povstání proti cís. Ferdinandu II. Zakladatelem rodu Bardodějů v Lukovečku a okolí byl myslivec Ferdinand Bartodějský, dosazený zde v r.1716. (Podle svědectví Františka Bardoděje z r.1812 - byl to vnuk pana Václava, avšak časově odpovídá, že byl spíše jeho pravnukem). Dle výnosu císařovny Marie Terezie z r.1760 o úpravě rodových jmen, bylo všem Bartodějským upraveno podle šlechtického přídomku z Bartoděj, jméno na "Bartoděj" a navíc, pro snazší výslovnost, změněna hláska "t" za "d" - tedy Bardoděj. Miroslav Ticháček 6.9.2002 v Lukovečku u příležitosti výstavy Stanislava Bardoděje (100 let od narození) PS: Aby bylo poděkování adresnější, uvedu alespoň některé, již pomohli a podpořili naši snahu. Bezpochyby mezi ně patří paní Andělka Krajčová, autorka těch nejkoláčkovatějších koláčků, pan Miroslav Ticháček, pan Miroslav Krajča, starosta obce Lukoveček, nebo Český zahrádkářský svaz - laskavý propůjčitel budovy... Vzpomínka na velkého krajana, fryštáckého rodáka Metoděje Bakalu /1886-1950/
Fryštácký
rodák – přední český dirigent, skladatel a všestranný hudební umělec Dalibor
Brázda.
Narodil se ve Fryštáku 9. září 1921 (v objektu naší radnice) a coby dítko školou
povinné vynikal nad jiné svým hudebním nadáním. Svůj talent rozvíjel nejen
v praxi, ale hlavně v rámci rozsáhlých hudebních studií počínaje konzervatoří až
po nejvyšší vzdělání v Praze (dirigování absolvoval u slavného Václava Talicha,
skladbu u Václava Kaprála). Působil kupříkladu v Ostravě a v Hudebním divadle v Karlíně
v Praze, vedl velký smyčcový orchestr, později byl angažován i v zahraničí
(např. ve Volksoper ve Vídni).
Z jeho tvůrčí dílny vzešla kupříkladu populární píseň „Plují lodi do Triany“ (v
podání Y. Simonové), v pražském Karlíně nastudoval řadu světoznámých muzikálů
(připomínám Bernsteinovu WEST SIDE STORY, kde vystupoval Karel Gott, Eva
Pilarová, Marta Kubišová a další hvězdy hudebního nebe, nebo oblíbené dílo „MY
FAIR LADY“ s Milanem Chladilem a Nelly Geierovou). V roce 1968 emigroval do
Švýcarska. Své umění doma i ve světě rozdává dodnes. Zemřel Dalibor Brázda Koncem roku 2005 jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že ve švýcarském Dietikonu, uprostřed tvůrčí práce nad notami, náhle zemřel známý český dirigent a hudební skladatel – náš rodák Dalibor Brázda starší. Narodil se roku 1921 ve Fryštáku (v objektu dnešní radnice, kde byl tehdy i byt), absolvoval konzervatoř a na Akademii múzických umění u věhlasného Václava Tallicha dirigování a skladbu. Hrál v České filharmonii, působil v Osvobozeném divadle, v karlínském divadle střídal u dirigentského pultu Karla Vlacha. Založil Smyčcový orchestr Dalibora Brázdy, v Karlíně uváděl první české muzikály, proslul jako dirigent oper, nahrál řadu desek, aranžoval řadu skladeb, při hostování americké Opery Company v Praze skvěle zastoupil onemocnělého dirigenta. Pro své názory byl politicky i služebně režimem postižen. Roku 1968 emigroval do Švýcarska, kde obdržel hudební cenu a působil jako hudební ředitel v Dietikonu, řídil orchestr města, místní mládežnický orchestr a do konce svých sil komponoval. (Informace jsme čerpali ze vzpomínky Ing. V. Pokorného, kterou nám zaslala paní učitelka v. v. Libuše Matelová). ČZ
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||
